Protože nic není napořád..

Tam, na té louce, v oceánu nicoty, ve stínu zapomnění či samotném srdci samoty, stojí dům!

Snad bezpečný přístav unaveného poutníka. Možná jistota střechy nad hlavou. Bezpečí. Lze doufat. Nechat se naplnit tou představou. Šťastnou vizí příjemného tepla krbu, jež prohřeje promrzlé svaly ztuhlé a unavené.

Ještě je čas se zastavit. Otočit se. Vrátit. Utéci před tím. Však zvědavost nedá duši pokoje. Nutí k pohybu vpřed. Volá po ukojení. Zjištění. Poznání. Pochopení chmur na tomto místě, nalezení důvodu jejich samotné existence.

Vstupu nešlo odolat. Zavrzání dveří a jejich pomalé otevírání dokořán – neochotně odhalujíc tajemství, jež mělo zůstat skryto. Útok ledového ostří chladu proletí skrz a duši zaplaví strach. Hrůza z věcí budoucích.....